BLOG

28. 8. 2024 PRAHA

Rozvíjej se poupátko

Koučování je pro mě jako zahradník, který se stará o květinu. Přeje si aby vykvetla a byla krásná. S láskou jí dává pozornost, vodu, zeminu, dává jí na slunce. Všechno ostatní už dělá květina, vyroste, otočí se ke slunci, rozkvete a voní. Všichni se rádi podívají na rozkvetlou květinu, je to radost! Už moudrý král Miroslav v Pyšné princezně to věděl.

Nejzásadnější pro mne bylo postupné pochopení vnitřní hry v nás, jak tento přirozený vnitřní proces geniálně pochopil a popsal W. Timothy Gallway. Je to v podstatě tak jednoduché, a přitom většina z nás, včetně mě, to celoživotně děláme úplně naopak. Jsme vychováni k hodnocení a hledání chyb. Je to jasný obraný mechanismus určený k přežití. Snažíme se vyhnout problémům a selhání, a tím, že vidíme chyby ostatních se učíme jim předejít. Jsme od malička vystaveni kritice a hodnocení, až se naučíme kritizovat hlavně sami sebe a všechny kolem nás. Kritika a strach ze selhání a s tím spojené nepřijetí, v nás vyvolává takový stres, že najednou nám nejdou tak jednoduché věci jako je mluvit, tančit nebo zpívat, natož zvládat složitější momenty svého života a komplikovanou přirozenost lidských vztahů. A to nám ještě nebrání, aby jsem viděli na ostatních, co dělají špatně a radili jim jak to dělat lépe.

Co si člověk sám nevybere, tomu není otevřen, tečka. Když je vystaven něčemu, co si sám nezvolí, může se v něm vytvořit odpor. V práci s lidmi to může způsobit, že klient raději od daného tématu odejde, nebo se mu dokonce na nějakou dobu uzavře. Jak málo stačí nám citlivým bytostem k vytvoření odporu a uzavření srdce. Když jsme dlouhodobě vystaveni něčemu, co jsme si sami nevybrali, odpor a frustrace je pochopitelně na místě. Jak radostně vypadá malé batole na pískovišti když ožužlává každý kámen, svoje boty nebo se vydá bez dozoru na dobrodružnou cestu za kočárek vedle. A jak se vzteká, když ho maminka zvedne a vrátí ho na jí určené bezpečné místo a špinavý kámen mu vezme. Kdo jsem já abych věděla co druhý člověk prožívá a právě teď potřebuje? Co je jednoduššího, než se ho zeptat, když už umí mluvit?

Další velkou částí mého nadšeného poznání v koučování je schopnost člověka vykvést v životadárném prostředí. Schopnost člověka otevřít se v nehodnotící upřímné pozornosti druhého člověka a nalézt tak v moudrosti své existence, dost pravděpodobně přesahující jeho tělo, to co potřebuje, po čem touží, uvolnit v sobě spící emoce a odhalit automatické mechanismy máchající s ním občas jak s hadrem na holi. Je až překvapivé, jak dalece nás každého ovlivní ocenění naší snahy nebo kvality ostatními. Jak hluboce nás ovlivňuje pocit, že v nás někdo věří a podporuje nás v naší cestě. Jsme rozhodně bytosti předurčené k propojování, protože pouze skrz přítomnost druhého člověka se v nás otvírají skryté části, ke kterým sami nemáme přístup.

Jako kouč mám příležitost sledovat ten zázrak rozkvětu tím, že vytvořím prostředí, které to umožní. Ve stejnou chvíli se učím a otvírám já, prožívám sama sebe a svoje emoce, protože jsem v přítomnosti druhého člověka, který se otvírá.

PÁTEK 14. 6. 2024 PRAHA

Úvaha o chybách

Chyby jsou překvapivě to lepidlo, co nás lidi spojuje. Vytvářejí absolutně až zázračnou příležitost otevřít naše srdce. Je k tomu jen třeba obrovská hora odvahy, aby se to podařilo. Protože v té druhé polaritě, v opaku této příležitosti, je soud a konflikt. Je to vlastně ten velký příběh veškerých vztahů co je lidstvo na zemi, ten velký Babylon, nedorozumění, to slzavé údolí, a ve stejnou chvíli obrovský dar.

V první řadě, všichni, bez výjimky, máme své stíny a děláme chyby. Nebo možná lépe neříkat tomu chyby, protože to slovo už nese myšlenku, že je to špatné, což neodvratně, s našimi bolístkami a schopností na sebe vztáhnout všechno, směřuje k pocitu “jsem špatně”. A navíc, dělat chyby se v naší společnosti nenosí. Snažíme se přeci prezentovat našemu okolí jako dobří lidé a za to jsme možná i oceňováni. Ve stejnou chvíli velmi snadno a rychle soudíme a opovrhujeme těmi, kteří svůj stín neschovali dostatečně dobře a projevil se tak, že byl uzřen! Nejvíc je to vidět u lidí, které obdivujeme, nebo uznáváme. A ejhle, kde jednání stinné se projeví, propadne tento člověk v našem soudu velmi hluboko. Samozřejmě, že přirozený sociální bezpečnostní systém nějak fungovat musí, aby jsme měli kompas, kdy přešlapujeme zahrádku toho druhého. A to je právě ono, ten rozdíl mezi “jsem špatně” a “jsem člověk, to znamená, že se stále učím a na své cestě nevědomě pořád šlapu někomu na jeho trávník”. To čemu říkáme “chyby” je lépe pojmenovat jako nevědomé jednání ovlivňující sebe, druhé lidi a naše vztahy negativně.

A ano, “chybami se člověk učí” je naprosto přísně přesné rčení. Ještě lepší však na nich je to, že skrze jejich odhalení sebou samým se stává zázrak největšího propojení, po kterém toužíme a snažíme se ho dosáhnout tak, že své chyby/stíny co nejlépe schováváme. Už jste určitě prožili, že jste se na někoho zlobili a ten se vám srdečně omluvil, nebo vysvětlil co se v něm opravdu děje a odhalil své strachy či touhy, nebo určitou zoufalost nad tím, že se mu něco v životě nedaří dělat lépe. V ten moment jste si blíž, než kdykoliv předtím. Protože kdo se před vás postaví opravdu nahý, je v tu chvíli stejným člověkem jako vy, a vy to víte. Protože ve vašem uzavřeném vesmíru se děje něco podobného a jako by se ty dvě planety najednou dotkly a vy jste prožili náhled ze své samoty do toho druhého. Tak se děje pochopení, tak se děje odpuštění a tak se otvírá srdce.

Není to ale tak jednoduchý. Na své stíny totiž nevidíme. A čím větší je stín, tím hlouběji v nevědomí ho máme ukrytý. Máme ho ukrytý, protože jistou dobu v našem dětství jisté mechanismy fungovali, vytvořila se smyčka automatického chování a obrňování. Mechanismy, které nám pomáhali získat to cenné, co jsme potřebovali k životu. Pozornost, lásku, být viděni a přijati v celé své kráse i ošklivosti, klid a pocit bezpečí. Během života se to pak pěkně nabaluje a než se nadějeme, koukáme kolem sebe, co se děje, proč vztahy nefungují, proč je tělo nemocné, proč se cítíme sami ve své malé pevnosti pečlivě postavené k přežití. Proč král zavřel princeznu do věže a proč princ musí dokázat, že je hoden a princeznu osvobodit.

Dojít k tomu, co jsou moje stíny, vidět je a odhalit před sebou a ostatními je proces na dlouhou dobu, ale je to jediné jak se dostat z věže ven na svobodu, do propojení s ostatními a dětské radosti!

Kdyby nebyly chyby, nedokonalosti či stíny, celý tenhle systém bytí by nefungoval. Je to to, co nás přibližuje, co nás propojuje. Díky nim zažíváme euforii propojení s ostatními, díky nim se přeléváme z pocitu samoty a nepochopení do pocitu blaženosti v osvobození a napojení. Tam prožíváme ten moment, že všichni jsme jedno stejné klubko smutku a radosti, stínu a světla.

Buďme vděčni za chyby!

Page updated

Google Sites

Report abuse